Postřehy z Francie ležící a spící ..

Evropa ožívá, minimálně v diskusích o tom, kam směřuje a čeho chce dosáhnout. Již to nejsou prázdné fráze typu Lisabonské smlouvy, ale konkrétní probuzení ze sna, nutnosti začít splácet dluhy a akceptovat, že svět se změnil a ještě více změní. Jsou země v EU, ve kterých toto probuzení cítíte více a někde vůbec. Jak to vnímá skutečný ekonomický gigant, krásná Francie?

Zdroj: Wiki

Blíží se termín další obchodní cesty, tentokrát do krásné a slunečné Francie. Obvyklá poptávka po letenkách do Lyonu končí již více než 2 roky stejně, přednost dostává odlet z Vídně a Austrian Airlines s cenou již tradičně nižší řádově o 50% oproti českému národnímu přepravci a tak vyrážím vozem po D1 a D2 do Vídně. Musím stihnout večeři v restaurantu Furviér v historickém centru Lyonu a tak se docela těším.

Přílet do Lyonu je na čas, usměvavé letušky na cca 2-hodinovém letu rozdaly oříšky, samozřejmě rakouské, ale mám již docela hlad a do večeře zbývá zhruba hodina, rozhoduji se tedy pro taxi. Taxikář ve Francii obvykle nehovoří anglicky, ani tentokrát se nezklamu a tak raději ukazuji adresu restaurace na svém iPhonu.

K taxíku přichází slušně oblečený Francouz a plynulou angličtinou mne prosí o pomoc. Zapomněl si v nedaleké půjčovně aut peněženku s doklady, penězi a kartami a taxikáři jej tam nechtějí odvézt, protože by ztratili místo v pořadí na lukrativní a podotýkám i hloupé turisty. Nabízím tedy, že se může svést se mnou a že jej přivezeme zpět, je to jen 2 kilometry, ale mám podmínku, aby si to tento Francouz s tím mladíkem s plnovousem francouzsky vyříkal, že je to nad mé síly.

Bylo vidět, že jsem mu udělal velkou radost a zoufalý muž mi opakovaně děkuje a ptá se, odkud jsem. Po mém sdělení, že z České republiky mi obrazně vylíčil, jak má rád Prahu a že tam byl kdysi s manželkou. Muže jsme vyložili i s nalezenou peněženkou zpět na letiště, můj účet naskočil na 8 EUR, nicméně sděluji zjevně šťastnému muži, že mi to vrátí příště, až budu potřebovat pomoc já a protože mám již opravdu velký hlad, ihned žádám taxikáře, aby vyrazil do centra.

Po cestě taxíkem se z rádia linou zvuky nějaké arabské písně, skoro jako v jedné reklamě na čokoládové tyčinky. Protože nechci dopadnout jako cestující v oné reklamě, trpělivě mlčím. Taxametr se povážlivě točí a částka brzy dosahuje 90 EUR, nemám u sebe moc hotovosti a tak se anglicky ptám, zda mohu platit kartou. Řidič nerozumí, proto vytáhnu VISA kartu a ukážu ji řidiči, "no, no, Mister, no card!". Uf, ptám se tedy opakovaně mezinárodním slovem "Bankomat?", odpověď "Oui, mister" a zastavujeme u bankomatu. Po výběru EUR pokračuji do restaurace Furviér a po cca 40 minutách jízdy jsem konečně na místě. Ihned se od svého francouzského kolegy dozvídám, že z letiště by měl taxík stát cca 40 EUR, nicméně po "milém" arabském mladíkovi se již slehla zem a tak se utěšuji, že nejen v Praze jsou "poctiví" taxikáři a že i v západní Evropě jsou kvalita služby a orientace na zákazníka stále neznámé pojmy.

Na náměstí Furviér je nádherný výhled na město, skutečně velmi silně připomínající Prahu. Vůbec se nedivím, že se zde točil film podle Kundery, protože ta podoba je skutečně až zarážející. Večeře je skutečný umělecký koncert, poměrně tučná, začíná tenoučkým vepřovým podhrdlím, dále kachní játra a další speciality, docela odvážná volba vzhledem k tomu, že máme v týmu i ženy. Nicméně si říkám, že to nezačalo až tak špatně a těším se na druhý den, jednání s kolegy z dalších 9 zemí o situaci na trhu a nabídce pro naše klienty.

Jednání zahájil právě můj francouzský kolega velkým nářkem, jak je zde ve Francii obrovský tlak na ceny, ceny za manažerské konzultanty klesly za poslední 2 roky o více než třetinu a to způsobuje snížení konkurenceschopnosti celé Francie. Zůstávám trochu jako opařený, ano, tlak na ceny je v celé Evropě, i v naší malé české kotlině, ale co to má společného s konkurenceschopností? Rozčilený Francouz pokračuje, že nejsou schopni platit konzultantům vyšší platy než mají manažeři na straně klientů a tím dochází ke zhoršení kvality, pláč pokračuje tím, že je nutné, aby oborové asociace udržely současné ceny a nedovolily další snižování cen.

Není žádným tajemstvím, že si takový manažerský konzultant ve Francii hravě vydělá 10.000 EUR i více měsíčně a zodpovědnost není až tak veliká. Fascinuje mne proto stále více, jak ani zástupci management consultingu nedokáží naslouchat trhu, jak se snaží zuby nehty držet dlouhodobě předražené služby, vytvářet jakési kartelové dohody na udržení vysokých cen. Souhlasím s tím, že elektronické aukce asi nejsou nejlepším nástrojem pro výběr manažerských konzultantů, ale ceny musí tvořit nabídka a poptávka, ne žádné asociace, ani ty francouzské. V tom se se svým kolegou rozhodně neshodneme a po jeho argumentu, že jsme ještě příliš mladá demokracie a nerozumíme tomu, se raději vzdávám a těším se opět na oběd. Gastronomii zde skutečně umí, i když i zde nikdo nemluví jinak než francouzsky a umění číšníků vyhýbat se Vašemu pohledu, když si chcete něco přiobjednat, je místy až úsměvné.

Na oběd jedeme vozem do blízké restaurace. Na nábřeží v Lyonu si všimnete, že řada domů má velmi vysoké stropy. Kolegové mi vysvětlují, že v těchto domech se dlouhá léta vyráběly výrobky z textilu, že to jsou vlastně malé manufaktury, ve kterých byly a často stále jsou tkalcovské stavy. Nyní jsou to luxusní byty pro "Bobo" a rozhodně se zde již nepracuje, to už je jen business pro levné Asiaty někde v zaostalé Asii.

Jejda, s určitým ponížením se ptám, kdo je to "Bobo"? To jsou bourgeois bohéme, nová vyšší společenská třída, vysoké platy, často majetky po rodičích, dobré společenské postavení, zároveň lidé, kteří nechtějí mít automobil, protože to není ekologické, raději jezdí vlakem, nebo na kole. Proto také odmítají práci, která je příliš daleko, nebo pro firmy, které nejsou "in". Místo služebního automobilu tak chtějí po zaměstnavatelích vyplatit odměnu v hodnotě auta. Uf, jak jsem rád, že zde máme jen sesterskou společnost a nemusím to tady řídit já sám.

Na mé otázky, z čeho zaplatí Francouzi astronomické dluhy, když ekonomika dlouhodobě neroste a lidé stále kupují méně a méně, se dočkám odpovědi, že je potřeba, aby více rostly platy, pak budou lidé nakupovat více. Tak nevím, raději se už nebudu na nic ptát.

Projíždíme kolem řady prodejen s luxusními italskými automobily, účet v restauraci byl na naše poměry astronomický (meníčko za pouhých 30 EUR), v parcích jsou plné trávníky ležících a odpočívajících Bobo v kravatách i bez a já si stále více říkám, zda zde vůbec vědí něco o tom, co se děje ve světě, o asijské konkurenci, která stále více pracuje, nemá čas na projížďky na kole a asi není "in", ale která dříve nebo později musí obsadit i zdejší trhy, protože jednoduše pracuje.

Odpolední taxi je opět v režii jakéhosi muslimského mladíka, moc si nepokecáme. Míjíme romské slumy se stany a spoustou ohníčků pod dálničními mosty, jak praktické a zároveň kontrastní s "útulky" Bobo a já se tak již opět těším domů, přes Vídeň, kde se cítím stále více doma, než v této spící zemi, která stále ještě čeká na tržní probuzení.

Au revoir!