Na obchodní cestě do ambiciózní Varšavy

"Pryč je doba, kdy Polsko bylo chudým krajem. Jsem přesvědčen, že přišel čas abychom přijali velké výzvy. Polsko si to může dovolit!" - řekl prezident Lech Kaczyński, když zahajoval Polské hry v Zakopanem.

Shopping centre in WarsawLWI

Do Polska se v minulosti jezdilo hlavně nakupovat. Polsko je však dnes především obrovská obchodní příležitost pro české firmy. Všichni cítíme, že Polsko se svými 38 milióny obyvatel je jedním z největších trhů v našem okolí. Navíc v Polsku jako jediné evropské zemi v krizi i nadále roste ekonomika. Z prohlášení polského prezidenta, stejně jako tyto působivé ekonomické výsledky jednoznačně hovoří o zvyšujících se ambicích a sebevědomí našeho severního souseda. V západní Evropě má naše skupina 9 zastoupení, celkově je v EU stále špatná nálada, mí západoevropští kolegové působí nesmírně unaveně a naše malá česká agentura to v Evropě nevytrhne, proto polské sebevědomí na mne působí jako magnet, tam musíme být !

Tak jsme se tedy i na našem zasedání managementu rozhodli, že bychom se měli na polském trhu více angažovat a v krátkodobém výhledu založit ve Varšavě pobočku nebo ideálně společný podnik s Poláky. Polsko pro mne není nové, dva roky jsem tam studoval, naučil jsem se plynule polsky, mám tam dnes řadu přátel, a nakonec, realizovali jsme již některé vzdělávací programy i pro polské klienty ve Sczeczine, Lódzi, Krakově nebo v blízké Racibórzi.

Kvalita polských cest je pověstná a tak jsem se rozhodl vyrazit do Varšavy vlakem z Ostravy. Měl jsem ten den hodně napilno, skončil jsem vzdělávací workshop u významného výrobce v Krnově a vyrazil přes Opavu na dnes již civilizované nádraží ve Svinově. Dorazil jsem svým vozem na poslední chvíli, cesta mezi Opavou a Ostravou je již pověstným "úzkým místem" v Moravskoslezském regionu, málem mi překazila první seriózní kroky na východní trhy. Naštěstí jsem to stihl, bylo by obtížné našim polským partnerům vysvětlovat, že mi ujel vlak někde u města Opavy, většina úspěšných Poláků ve Varšavě ani neví, kde leží jejich polská Racibórz, natož Bílá Opava někde v Čechách.

Byl čtvrtek večer a jediný přímý vlak z Vídně do Varšavy mne vedl k úvaze, že by bylo vhodné si zakoupit i místenku, mohl by být plný a nebudu přece stát 4,5 hodiny na chodbičce. Aniž bych si hrál na rozmazleného businessmana, rozhodl jsem se čistě z praktických důvodů pro lístek v první třídě, v těchto vagónech je totiž většinou elektrická přípojka a já si mohu dobít nejen během dne vysátý iPhone, ale i bez obav připojit svého notebooka a dobít mým oběma jablíčkům energii.

V Ostravě se ke mne přidá můj společník z Brna, který snad dorazí na čas vlakem z Břeclavi. Zavolal jsem tedy společníkovi a koupil místenku vedle něj, ve vagónu 353. Kolega dorazí o 10 minut později, venku je zima mínus 10 stupňů a tak jdu rovnou ke svému vagónu. Dveře do vagónu jsou však zavřené a je na nich cedulka "mimo provoz". Oslovím tedy průvodčího, který mne odkáže do vagónu na druhé straně vlaku, naboť tento a řada dalších vagónů je uzavřena z důvodu nefungujícího topení. Na mou "vtipnou" poznámku, že mám zakoupenu 1.třídu a kde ji tedy najdu, jsem se dočkal nejdříve pokrčení ramen a po mé urgenci již následoval zcela neskrývaný smích.

Co nadělám, posílám SMS svému společníkovi a vydám se na konec vlaku. Zahájit podnikání v jiné zemi není legrace a taková drobnost mne přeci nevyvede z míry. Jediný topící vagón na konci vlaku je beznadějně plný, všude natlačení lidé v chodbičkách i před toaletami, mraky velkých kufrů jako při stěhování národů. Společník dorazil, a tak společně vyrážíme rázným krokem do jídelního vozu, sice moc netopí, ale mají tady výhřevnou vodku Wyborowou, tak to snad přežijeme. Do hotelu jsme dorazili kolem půlnoci, v recepci na naše tvrzení o rezervaci 2 jednolůžkových pokojů reagují bez mrknutí a vydávají nám obratem 2 klíče od pokojů. V hotelovém baru nám ještě milý číšník vydá jedno pivo a dokonce nás jej ještě nechal v klidu vypít. Na pokoji společník vytáhne ještě čtyři plechovkové plzeňské a tak se můžeme naposledy poradit před ranním strategickým meetingem.

Druhý den ráno vstáváme v 7:00 a poněvadž nám polští partneři řekli, že hotel je 50 metrů od sídla jejich kanceláře, vyrážíme v 7:45 pěšky na jednání. Po 10 minutách chůze však nemůžeme najít adresu našich partnerů a tak se zeptáme polského majitele domu, který právě uklízí hromady sněhu z chodníku, na cestu. K našemu překvapení nám polský ochotný pán sděluje, že jsme v jiné čtvrti a máme jet 3 zastávky autobusem a pak se opět zeptat. Společník se zeptal, kde si můžeme koupit lístky na autobus MHD, milý pán s mávnutím ruky sděluje, že na 3 zastávky si nic kupovat nemáme, to je ztráta času a peněz. "Do As the Romans Do", tak tedy vyrážíme na černo 3 zastávky autobusem a s 15-ti minutovým zpožděním jsme u našich partnerů, se kterými chceme založit společný podnik. Náš hotel měl prostě jen stejné jméno jako jiný hotel v jiné čtvrti a tak nás předchozí večer polský taxikář zavezl někam úplně jinam, nevadí, jsme na místě :-)

Naše prezentace je věcná, nevidíme se úplně poprvé, spolupracovali jsme již na zakázkách v Dánsku i Německu. Stejně tak diskuze s Poláky je příjemná, věcná a rychlá. Od našich partnerů slyšíme, že jsou významnou polskou firmou, která patří mezi největší v Polsku, jejich know-how je výborné, nabídku mají od celé řady západoevrospkých firem, protože každý chce být ve Varšavě a naše know-how ani nabízené služby vlastně nepotřebují. Naše obraty v Česku jsou cca 4-5 x větší než výsledky našich polských partnerů a tak se stáváme atraktivními pro další diskuzi alespoň v oblasti obchodu, po sebevědomých prohlášeních o velikosti se nyní dostáváme konečně k realitě a polští kolegové začínají ubírat na sebevědomí. Naši kolegové si ještě chtějí naši nabídku pro založení společného podniku pořádně rozmyslet, neboť by tento projekt zcela určitě znamenal, že by museli více pracovat, dokonce pro některé kolegy z Varšavy by to mohlo znamenat, že budou muset chodit do práce 5 dní v týdnu, což zatím nemusí .. Se společníkem jsme se na sebe lehce pousmáli, dopřáli našim polským kolegům pár týdnů na rozmyšlenou a vyrazili taxíkem na hlavní nádraží ve Varšavě.

Blížil se čas plánovaného odjezdu rychlíku do Ostravy, žádné hlášení v nádražním rozhlase ani žádná cedule nám však neukazují, ze kterého nástupiště bude náš rychlík odjíždět. Varšavské nádraží působí velkolepě, obrovské a moderní nákupní centrum naproti se zajímavou architekturou, tisíce lidí ve velkém spěchu na všech perónech. Se společníkem poletujeme od jednoho perónu ke druhému a hledáme náš vlak. Je pátek odpoledne a chceme být na víkend oba včas doma. Konečně! Již 15 minut po plánovaném odjezdu rychlíku do Ostravy se objevuje první nápis na displeji, vlak má 50 minut zpoždění. Uff, ulevilo se nám a tak trpělivě v mrazu dále čekáme.

Přibližně po hodině přijíždí náš vlak, naše místenky jsou opět k ničemu, protože vlak opět netopí, tentokrát už žádný vagón a teplota v kupé je tak okolo nuly. Přijíždíme do Ostravy s více než hodinovým zpožděním a s několika vodkami v sobě vzpomínáme s úsměvem na prohlášení polského prezidenta o velkých výzvách, živě si představujeme zmrzlé olympioniky v nevytopeném vagóně nesprávného vlaku.

Na Polsko se všichni těšíme, ale naše další polské projekty snad raději až v létě :-)